Jsou dny, kdy se podívám do zrcadla a zapomenu, kdo jsem.
Ne proto, že bych se nepoznala, ale protože jsem se ztratila v očekáváních ostatních.
V tom, jak bych měla vypadat, mluvit, cítit se.. Prostě v tom, jak bych měla žít..
Možná to znáš.
Možná taky někdy přemýšlíš, jestli nejsi moc. Nebo naopak málo.
Moc citlivá. Moc upřímná. Moc snivá. Moc zranitelná.
Nebo málo krásná, málo výřečná, málo silná.
Já si to říkala roky.
Srovnávala jsem se.
Tloukla se za to, že nedokážu být tak „normální“, jako ostatní.. Že mě bolí věci, které ostatní jen přejdou.. Že vše prožívám a cítím víc.. Že občas potřebuji ticho.. Že mě nedojímá dokonalost, ale pravda..
Vyrůstáme ve světě, kde být jiná znamená být divná.
Kde „nevyčnívej“ zní hlasitěji než „buď svá“.
A tak se už od mala učíme přizpůsobit se. Preferujeme úsměv místo slz.. Perfektní fotky a videa místo opravdového příběhu. A tak se ztrácíme.. Pomalu, nenápadně.. Vyhasíná to světlo uvnitř..
Začneš se tvarovat podle okolí, až už skoro nepoznáš, co je opravdu tvé a co jen přejaté.
A zapomínáš na to podstatné..
💫 Tvoje jedinečnost je dar!
Ne slabost! Ne problém! Ne něco, co bys měla skrývat.
Ale něco, co můžeš s hrdostí nosit jako šperk, který nikdo jiný nemá.
To, že se někdy cítíš jinak.. Nepochopená.. Že sem nepatříš.. To není chyba.
Je to důkaz, že jsi napojená.. Na sebe.. Na život.. Na něco víc..
Možná jsi právě teď v období, kdy nevíš, kam patříš..
Možná máš pocit, že nezapadáš.. Ale snažíš se, aby to tak bylo..
Ale co když to není tvůj problém?
Co když jsi sem nepřišla, abys zapadla, ale abys vynikla?
Už nechci být jen někdo v davu. Hodná, tichá, přizpůsobivá.. Ta, která dává druhé na první místo.. Mlčí a usmívá se, i když to uvnitř bolí..
Chci být tou, kterou skutečně jsem.. Chci být sama sebou.
Protože právě tím, kým jsem, jsem dost. Svět mě přesně takovou potřebuje.
Ne tu, která se přetváří. Ale tu, která si dovolí být skutečná.
A já sama sobě nyní slibuji, že od této chvíle jsem já opravdu JÁ.
